Dají nám to přečíst?

Když přijede CEO velké nadnárodní firmy a my pro něj zařídíme rozhovor, většinou ani jeho, ani nikoho z jeho globálního PR týmu nenapadne, že by měli chtít „autorizaci“. Prostě vědí, že co pan šéf vypustil z pusy, to může novinář napsat. A stěžovat si můžeme maximálně ex post, pokud by novinář napsal něco, co příslušný manažer neřekl (v této souvislosti není nic špatného na tom, pokud si klíčový rozhovor, stejně jako novinář, nahrajete).

Na druhou stranu je běžné, pokud jde o složitější problematiku, s novinářem dohodnout náhled faktů. Tedy zkontrolovat, jestli v článku nebo rozhovoru není faktická chyba. To by nebylo dobré ani pro nás, ani pro příslušného novináře. Jestliže totiž krátíte hodinový rozhovor na nějaký přijatelný rozměr, může se stát, že se něco významově posune. Kontrola faktů ale neznamená, že začnete článek předělávat.

Takže apel do řad nás píárů: vždycky si s klientem vyjasněte předem, že autorizace ve smyslu přestylizování nebude, a vysvětlete mu, že pro případné vylepšení stylistiky má novinář editora, ne jeho. Můžeme opravit fakta, která novinář nesprávně zachytil, nic víc nic míň.

A ještě dodatek: jak je to s off record rozhovorem? Tam, kde novináře známe a předem se domluvíme, off-record funguje. Jde o důležitý nástroj naší práce, protože jsou informace, které nelze zveřejnit, ale novináři by je měli vědět. Doplňují jim totiž celkový obrázek a vysvětlují souvislosti. Nejhorší ale je, když se nějaký vysoce postavený šéf rozhodne být zajímavý. Začne mluvit „off-record“ a vypouští natolik lákavé informace, že je novinář prostě napsat musí. Je to totiž jeho práce.